...že Bůh je...

...všude kolem nás a hlavně v nás.   

   Moje babička, tatínkova maminka se dožila 93 let a do posledních chvil měla naprosto čistou mysl bez náznaků sklerózy, jenom ta chůze jí posledních pár roků dělala potíže, a není se co divit, protože celý život pracovala na poli anebo u pánů ve službě. Svou mysl udržovala neustále aktivní a to četbou knih, novin, sledováním televizních zpráv, zájmem o dění kolem sebe a ručními pracemi, zkrátka nevydržela nic nedělat. Když vyprávěla vzala si do ruky růženec a zda si při svém vyprávění dokázala zároveň přeříkávat i Otčenáš či Zdrávas nebo jiné modlitbičky to opravdu nevím, ale věřím, že ano, dělala to podvědomě, její mysl to prostě všechno stíhala. Bylo to obdivuhodné. A bylo to obdivuhodné také i proto, co všechno si musela tato droboulinká žena v životě prožít. Říkávala rovněž, že tím nejhorším údělem člověka je dívat se do hrobu svých dětí a jejich dětí. Sama si tento kříž během svého dlouhého života nesla třikrát, syn Jaroslav (+63), vnuk Václav (+26) a vnučka Janička (+9).

   Říkávala, že se člověk může pomodlit kdekoliv a třeba i svými slovy, jež mu zrovna přijdou na mysl. Jako příklad mi dala sama sebe, když jako pracovnice v rostlinné výrobě klečívala v nekonečném řádku řepy, kterou s ostatními okopávala a jednotila, a potřebovala si trošku narovnat záda. V kleče se napřímila, lokty si opřela o nohy, spojila dlaně a prsty obou rukou vložila mezi sebe. Nebyl to žádný křečovitý úkon, ale taková normální poloha k odpočinutí. V tu chvíli jí hlavou proběhlo všechno možné, manžel, děti, vnoučata, sourozenci, život...a také Bůh, Ježíš Kristus, Panna Maria a k nim se nakonec také pomodlila dřív, než se opět sehnula k řádku s řepou, aby pokračovala ve své práci. Určitě jí to velice pomáhalo k tomu, že zvládala i ve vyšším věku tuhle dřinu s planoucím sluncem nad hlavou. To, že se každou neděli celá rodina ustrojila do svátečního, aby mohli všichni jít do kostela, to bylo jakousi nenucenou samozřejmostí, kdy se rodina v klidu sešla pohromadě. Tatínek mi říkal, že i když už měl před vojnou a měl již i své jiné zájmy, tak vždy s rodiči v neděli do kostela šel, rovněž tak i jeho sourozenci. I to byl projev lásky a úcty dětí k rodičům.

   Moje babička byla opravdu silně věřící křesťanka, ale zároveň nutno dodat, že byla také velmi tolerantní k ostatním, ať už k jinověrcům či bezvěrcům. Myslím si, že mimo svých dětí, když ještě byly malé a ohebné, nikomu svou víru a své přesvědčení nevnucovala. Samozřejmě byla ráda a těšilo jí, když vnoučata či pravnoučata se nenuceně hlásila k její víře, ale žádné kárání a poučování v tomto smyslu nepamatuji. Nikdy se mě nezeptala, zda chodím do kostela a zda se modlím. Musel bych jí popravdě říct, že ač pokřtěn v římsko-katolickém kostele, nechodím tam a ani se nemodlím. I když...s tou modlitbou by to nebyla tak úplně pravda a lhal bych, kdybych o sobě tvrdil, že jsem naprostý bezvěrec. V každém případě věřím ve Vyšší moc, klidně se jí může říkat Bůh a pro mne je tím nejpřirozenějším chrámem Les, jenž je tvořen Stromy, které považuji za živé bytosti, jsou majestátními bytostmi a stojí-li člověk pod nimi má pocit, že se dotýkají samotného Nebe. A přitom v sobě necítím žádnou stísněnost nebo malost, avšak zároveň mám v sobě úžasnou pokoru a to nejenom k těmto velikánům, ale nakonec i k samotnému Životu, k Přírodě. k Matce Zemi, k Bohu, protože při pobytu mezi nimi mi hlavou proběhne spousta věcí a i na tu přirozenou modlitbu nakonec dojde...a věřte mi, je to tedy síla. Pobyt v kostele mi tuto úlevu nepřináší, cítím tlak a tíseň, pozlacené sošky, kněžská roucha, rámy obrazů či oltáře, pompéznost a bohatství, jehož symbolem zlato bezesporu je a připadá mi to v naprostém  nesouladu s tím, co se v těchto místech hlásá. Vím, že jsou kostely a modlitebny skromně zařízené, ale omlouvám se všem...já raději zůstanu u toho svého.