Vždy poslechni ten hlas !!!

   Tohle je můj osobní příběh a je zároveň varovný i poučný. Když mi bylo 19 let zemřel tragicky v šestadvaceti letech můj bratranec, shodou okolností také Václav. Byla to pro všechny strašná rána, takový nečekaný úder osudu a v takové chvíli není člověk schopný přemýšlet rozumně, což je naprosto pochopitelné. Já jsem s ním strávil několikatery prázdniny a prožil jsem spoustu dobrodružství. Byl jsem tenkrát pro něho spíše takovou koulí na noze, ale dokázal jí s přehledem unést. Jeho smrt byla pro mne takovou jednou velkou vzpomínkou na všechny ty naše prázdninové superzážitky, včetně občasných veleprůserů. Byl jsem mladší a menší, takže on nesl všechny ty důsledky, když potom došlo k zúčtování. 

   Pár dní po jeho smrti, v naprostém duševním rozpoložení, jsem vyslovil nahlas jednu z nejosudovějších vět svého života: Jestli přežiju svých 26 roků mám vyhráno a dožiju se stovky ! V té větě je negativum i pozitivum, které od té dané chvíle šlo a jde se mnou. Vůbec jsem si tehdy neuvědomoval, co jsem to vlastně řekl. Každé slovo, každá věta, ba i každá myšlenka, ať je jakákoli, bývá zvoláním do kosmu, které probudí či vyvolá proudění energie směrem k vámi udaným souřadnicím. Jednoduše řečeno, každá prosba či vzkaz bývá splněn, ať už v dobrém nebo ve zlém. PROTO POZOR !!! na to, co nahlas říkáme, co komu i sobě přejeme a bacha, stačí i to, co si myslíme, myšlenka, přání, vzkaz  vyřčený v duchu, i když se zdá,že nemůže mít takovou váhu, a má ji... 

   Scházelo 5 dní do mých šestadvacetin, pracoval jsem tehdy na šachtě a byl jsem zrovna na odpolední směně. Asi v polovině šichty jsem zaslechl hlas, jenž mě vzadu jakoby tahal za vlasy a šimral mě na zátylku, až mě mrazilo. BĚŽ RYCHLE PRYČ !!!  V duchu jsem odpověděl něco v tom smyslu: - Jo, hned, ještě tohle dodělám...A pak jsem zaslechl, UTEČ !!!,  ale to už byl všechno jenom moment...v zápětí praskla hadice se stlačeným vzduchem, jež měla asi 100mm v průměru, prolétla mi těsně kolem hlavy a dál létala ze strany na stranu, já jsem upadl na záda, přilba se světlem mi ulétla, nic jsem neviděl a dusil jsem se zvířeným uhelným prachem, přičemž jeho částečky do mě bušily a zasekávaly se mi do těla. A víc si z toho nepamatuji. Než kamarádi zastavili vzduch, byl jsem zafoukaný skoro až po krk. Probouzel jsem se s pusou plnou prachu a uhlí a myslel jsem si, než na mne promluvili, že jejich blikající světýlka jsou andělé. Prodělal jsem náročnou operaci, kdy mi z těla seškrabávali zasekané částice kamínků a uhlí. Rány, které byly hlubší jsou viditelné dodneška a říká se jim tetováž.

  Svých šestadvacet jsem přežil, podruhé se vlastně narodil, a teď už zbývá, z toho mého přání, to druhé, to nadějné a pozitivní. Po této své osobní zkušenosti se už nikdy nestane, abych někdy neposlechl to zátylkové varování. Nevím, čí to byl hlas, čí to byla pomoc, zda Anděla strážného či ducha mého zemřelého bratrance Václava, který našel klid a pokoj až po této události. Přidělal jsem mu TAM svým výrokem spoustu starostí a útrap, jsem si toho vědom a už dávno tomu jsem ho poprosil za odpuštění. I rodičům, kteří můj výrok slyšeli, jsem připravil s blížícím se dnem bezesné noci, řekla mi to pak maminka a strašně si oddychla, když to dopadlo tak, jak to dopadlo. Objal jsem jí tehdy a beze slov, měl jsem v krku knedlík, jsem se jí i taťkovi omluvil.

Je opravdu třeba si uvědomit s čím člověk zachází, s jakou silou a energií, a vážit svá slova i činy, a dobře hospodařit i s myšlenkami.